29.10.2012 Dva týdny s Resurrectionem aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád pustinu
Začnu historii své účasti na Resurrectionu. Před mnoha, mnoha lety, se na nově spuštěném fóru madbrahmíny vedla spousta různých diskuzí. Jak se různě dá hrát Fallout, jak moc se těšíme na Fallout3 (tak se v té době říkalo Van Burenu), a tak podobně. Pak někdo dostal nápad, že si čekání na Fallout3 zkrátíme modováním (původních) Falloutů. Jeden z projektů, které v té době vznikl, byl Fallout 2.5 (který se až potom přejmenoval na Fallout 1.5 a Resurrection). Jako správný falloutem posedlý teenager jsem se samozřejmě chtěl zúčasnit a tak jsem se postupně stal součástí týmu. V té době šlo hlavně o nápady. Podílel jsem se na návrhu lokací, questů a hlavního příběhu - prostě designu. Vývoj ale pokračoval pomalu a po několika letech jsem se rozhodl tým ponechat a zaměřit se na jiné aspekty svého života. Od té doby jsem jen občas trochu pomáhal s překladem. Teď jsem ale zpět jako beta-tester.
Už jsou to skoro dva týdny, co jsem se ponořil do světa Resurrectionu. Na začátku jsem měl svůj klasický, veselý Fallout2 přístup: Chystal jsem se na dobré skutky při výpomoci nevinným venkovanům a přátelským obyvatelům malebných měst utlačovaných ukázkovým záporákem. Chystal jsem na se na postupné zlepšení svého majetku čestným obchodem a obírání zloduchů, kteří si fakt zasloužili umřít. Chystal jsem se na naivní příběh o záchraně světa před šíleným vědcem, který chce odpálit atomovku protože se je to v jeho, velice zlé, povaze. Resurrection takový ale nebyl. Resurrection má temnější atmosféru. Je to nelítostný postapo svět, který mi připomíná Mad Maxe a Falloutu 1. Hlavní příběh je záhadný a zajímavý, takže spolehlivě plní funkci motivace pokračovat dál. Nejvíc jsem se ale vyžíval v detailech. Fallout již klasicky nastavil laťku pro rozmanitost řešení úkolů hodně vysoko. Resurrection to bere jako výzvu a v mnoha případech jde o něco dál.
Jako celek na mě herní svět skutečně zapůsobil. Na začátku hry jsem se vžil do postavy, a právě díky skvělé zvládnutým detailům se mi podařilo v té roli zůstat. A to i když se moje postava pomalu začala vzdalovat od mých vlastních hodnot. Ve světě Resurrectionu se lidi snaží přežít. Je to svět plný nedůvěřivých komunit, které bych nazval paranoidní, kdybych neviděl, že je nedůvěra opodstatněna. Je to svět, kde dobro a zlo jdou poznat jen těžko, a spíš se jedná o různé odstíny šedé. Abych přežil, musel jsem se přizpůsobit. Lhal jsem, kradl jsem, zabíjel jsem nevinné lidi, nutil jsem chudé lidi, aby mi výměnou za pomoc zaplatili. Tohle ale není moje zpověď. Ne, ta změna proběhla příliš plynule a příliš dobrovolně na to, aby byla cesta zpět. Když teď koukám na své skutky, jasně vidím, že to co jsem udělal bylo špatné. Ale nelituju ničeho. Vím, že kdybych se znovu vrátil do té situace, udělal bych to zas. Ne, nezešílel jsem. Vidím to spíš jako otužilost pro přežití v pustině, v postapo světě Resurrectionu.
Fakt jsem se snažil hrát za kladnou postavu. Občas jsem měl na výběr jenom mezi zlem a větším zlem, ale pořád jsem se snažil vybírat kladná řešení. Pak jsem jednoho dne narazil na doktora, který měl zájem o mého společníka, konkrétně o její orgány. Samozřejmě jsem chtěl odmítnout, ale pak jsem uslyšel kolik mi za to nabízí. Byla to (na mě) fakt velká částka peněz. Nakonec jsem odmítl - hraju přece za kladnou postavu! Později toho dne jsem se ale přistihl, že o tom pořád přemýšlím. Představoval jsem si co všechno bych si za ty peníze mohl koupit. Ach, jak moc jsem je chtěl! A právě v ten okamžik mi došlo, jak moc na mě Resurrectionu zapůsobil.
Resurrection je prostě zážitek. Pro každého to nejspíš bude trochu jiný zážitek, ale každopádně se jedná o svět, který by každý fanoušek původních Falloutů měl navštívit.
Seto